Inkluze ve školství

Inkluze ve školství

Inkluze je pojem dnes ve školství vyvolávající podobně rozporuplné reakce a názory jako před časem množiny, projektové učení apod. Stalo se již tradicí, že nové trendy nejsou pedagogy v praxi příliš oblíbené a není divu. Pomineme-li hodnocení laické i odborné veřejnosti, která má často k pedagogické praxi daleko, pokusím se na obranu nás, pedagogů, vysvětlit, proč se převážná většina učitelů obává některých změn.
Na úvod tohoto zamyšlení bych ráda uvedla, že mé působení ve školství prošlo několika etapami systémového nastavení školského systému – od hektické změny po revoluci v roce 89, která s sebou nesla spoustu otevřených možností i chyb, přes radikální proměny směrem k západnímu školství včetně přejímání zbytečných a u nás nefungujících praktik až po současnost, kterou bych nazvala „pokusem o návrat k dobrému jménu českého školství se špatně nastavenými strategiemi“…
Nikdo nepochybuje o tom, že v posledních letech se vývoj vzdělávání posunul vpřed, záměry zodpovědných lidí na ministerstvu školství jsou jistě připravovány s dobrým úmyslem, nemohu se však ubránit dojmu, že díky složitému nastavení a častým změnám se stávají nepřehledné, chaotické a postrádající smysl. V konečném důsledku těmto snahám uniká základní princip úspěšného vzdělávání – logické nastavení školského systému tak, aby fungovalo jeho nejdůležitější poslání – probudit v žácích touhu po vědomostech. S tím ruku v ruce souvisí další slabiny – absence dokonalejšího systému kvalitní a vysoce odborné přípravy na pedagogických školách. Jen kvalitně připravený a motivovaný učitel může toto poslání předat. Těžko se jím může stát ten, který jde studovat pedagogickou školu proto, že je to snadná cesta k získání titulu.

Za nejméně šťastný však považuji současný trend zaměřený na žáka jako na klienta, kterému se vše podřizuje, často na úkor toho, co je pro něj nejdůležitější – na úkor jeho zodpovědnosti za svůj vlastní růst. Nejsilnější jedinci jsou ti, kteří si prošli problémy – ty jsou však dnes dětem odstraňovány z cesty. Největší objevy vznikly z potřeby najít něco, co nám chybí – dnešním dětem nechybí nic, navíc preferují pasivní způsob trávení volného času (počítače, televize, chytré mobily) před těmi aktivním (hry venku). Často je velice ubíjena tvůrčí aktivita nesprávným nastavením způsobu rodinného života a domácím prostředím, které je plné přepychu a dokonalosti, ale bez podnětů.

3D-piskvorky-up sachy-dama-mlyn go1 hra-s-abecedou

Srovnám-li dobu, kdy jsem jako učitelka začínala, s mou dnešní praxí, paradoxně – i přes zkušenosti a odborný růst – mě nejvíce zaměstnává výchova mých svěřenců k základním pravidlům chování, která by měla být nastavena domácí výchovou a jejichž absence narušuje výuku a brzdí základní cíl mého působení, kterým je vzdělávání. Tady vidím další bolest dnešní doby – přílišná zaměstnanost rodičů způsobená touze po zajištění vysokého standardu života z toho plynoucí pohodlná a nedůsledná (ne)výchova způsobená nedostatkem času. Nedávno jsem četla zajímavý článek o mladém školním psychologovi, který shrnul tyto problémy do vše-vystihující věty: „Dětem chybí pocit, že si něco musí zasloužit.“ Mnoho návrhů odborníků, rodičů i laické veřejnosti, navrhujících řešení této problematiky, můžeme najít v literatuře i v médiích. Jejich často rozporuplné názory mají však jedno společné – všichni cítí, že se výchova dětí ubírá nesprávným směrem a vychovává z nich sobecké jedince, kteří si neváží věcí ani lidí. Nabízí se otázka, zda přílišná volnost, kterou někteří psychologové doporučují, není na úkor systému a řádu, který je podle jiných odborníků základem pro vyrovnaný a kvalitní život. Když přidám nedostatek projevovaných citů, který stojí v pomyslném žebříčků problémů na vyšších příčkách, a shrnu tyto myšlenky, vyjde mi z toho jednoduchý vzorec pro správnou výchovu – ponechat dětem prostor pro vlastní identitu uprostřed nastavených mantinelů a zajistit jim bezpečné a podnětné prostředí v blízkosti milujících osob.

hrady-1 hmatovky-male-sikme berusky clovece-nezlob-se
Při své každodenní praxi se setkávám s mnoha různými typy výchovy rodičů. Nerada bych se mýlila, ale v posledních letech pozoruji, že mezi mladými rodiči je stále více těch, kteří berou své rodičovství zodpovědně a svým způsobem života jsou pro děti dobrým příkladem. Jakousi analogii těchto vizí na zlepšení vidím u našeho školského systému ve snaze ministerstva školství upravit školský zákon, a to především v podobě posílení prestiže pedagogů a podpory individuality žáků, kterou by velkou měrou měla řešit inkluze. Mým úmyslem není představit tento systémový krok, který českých škol v praxi dotkne již od 1. 9. 2016, ale dostávám se konečně ke slíbenému vysvětlení. Proč se však mnoho pracovníků ve školství obává, že je to opět nešťastná volba. Dobrému záměru totiž chybí, jak tomu často v našem školství bývá, dobré zázemí, transparentnost a připravenost. Na tak důležitou změnu zatím nejsme připraveni ani my, učitelé, ani rodiče postižených žáků a co je nejhorší, ani školská poradenská zařízení, která mají být našimi mentory a kouči, nehledě na to, že finanční podpora je zatím pouze ve fázi příslibu. Více by českému vzdělávání slušelo, kdyby byl učitelům poskytnut prostor pro jejich vlastní identitu a tvůrčí práci uprostřed jednotně nastavených mantinelů a bylo zajištěno podnětné zázemí a posílena prestiž a důvěra v jejich práci. Kdyby byly všechny změny předem konzultovány s pedagogy z praxe a kdyby nebylo při každé inovaci rušeno i to, co funguje a pomáhá (např. náš systém speciálního školství). Za předpokladu přenesení zodpovědnosti za výchovu na rodiče bude pak Inkluze handicapovaných jedinců v našich školách zajištěna spontánně jako přirozený důsledek správně fungujícího systému vzdělávání.

Učitelka

Dáša Machálková

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.