Když dítě odmítá komunikovat

Když dítě odmítá komunikovat

Možná jste se i vy někdy setkali s dětmi, které za určitých podmínek komunikují a za jiných ne.

Pokud dítě nemá poškozený centrální nervový systém a ani řečové orgány a i napříč tomuto faktu a svojí velké snaze není schopno komunikovat se svým okolím, hovoříme o elektivním mutismu. Jde o ztrátu řeči, která je psychicky podmíněná, obvykle se spojuje s vyhraněnými osobnostními črty zahrnujícími sociální úzkost, utaženost, přecitlivělost, stydlivost a silnou rezervovanost.

Elektivní mutismus se zařazuje mezi poruchy sociálních vztahů. V případě vzpomínaného tzv. elektivního mutismu děti relativně bez problémů komunikují ve známém, nejčastěji v rodinném prostředí, jen co se však dostanou do nového, neznámého prostředí, které jim není blízké, řečovou schopnost ztrácejí. Nejde teda jen o dobrovolné rozhodnutí dítěte jednoduše nekomunikovat s cizími lidmi.

Pokud však dítě poměrně plynule komunikuje v jakémkoli prostředí kromě prostředí rodinného, v takovém případě se často jedná o problémovou či nefunkční rodinu. Obvykle se objevuje před pátým rokem. Dítě se projevuje jako utahané a kvůli tomu se někdy těžko rozpozná, nejdříve až po nástupu do školy. Statisticky častější se elektivní mutismus vyskytuje u děvčat. Některé příznaky elektivního mutismu mají i děti trpící autismem, aspergerovým syndromem, schizofrenií, mentálním postižením, sociální fóbií, depresí, poruchou opozičního vzdoru nebo úzkostní poruchou. V těchto případech se s mutismem pracuje, ale není vnímaný jako hlavní problém.

Možné příčiny a projevy elektivního mutismu jsou různé:
- dítě v určitých situacích nemluví, protože se zakoktává nebo má jiné komunikační problémy
- je možné, že částečně neovládá jazyk (cizinec)
- dítě nemluví proto, protože prožilo trauma nebo proto, že je doma nebo ve škole vystaveno zvlášť nevyhovujícím podmínkám
- dítě může být úzkostné, stydlivé nebo uzavřené
- dítě může být celkově negativistické a mrzuté
- možná mívá časté záchvaty zlosti
- dítě možná nemá žádné problémy s pochopením učení, zvládne čtení i psaní, má však problémy vycházet se spolužáky
- dítě možná komunikuje doma nebo v situacích, kde je pár známých lidí, nekomunikuje však na veřejnosti, s cizími lidmi nebo ve škole
- omezeným způsobem komunikuje verbálně, pomocí krátkých přímluv nebo pomocí svého těla tak, že do lidí strká a gestikuluje, např. potřese rukama nebo kývne hlavou.

Pokud se u dítěte elektivní mutismus objeví, je vysoce pravděpodobné, že není jediným členem rodiny trpícím touto poruchou. Časové trvání vzpomínané poruchy je individuální, všeobecně se však dá říct, že zanedbáním takového stavu u dítěte může vést k jejímu prohloubení, časovému prodloužení jako i k následným těžkostem při jeho eliminaci.
Nedoporučuje se neustálý nátlak na dítě ke komunikaci, nakolik výsledný efekt takového přístupu je přesně opačný, jak se původně očekávalo a situaci obvykle jen zhorší. U dětí, které trpí elektivním mutismem často zjišťujeme rezervovanost, stydlivost, nesamostatnost, přílišnou vázanost na rodiče. Běžné metody odměny a trestu, hrozby a proseb, povzbuzení a chápání nejsou obyčejně efektivní a navíc, po určitém čase se problémy ještě více zvýrazní a k spontánní nápravě dochází jen zřídka.

Kdy vyhledat odborníka?
U dětí se všeobecně setkáváme se situacemi, v rámci kterých se nevyhnou kontaktu s cizími lidmi i v neznámém prostředí mimo domov, které jich vybízí ke komunikaci. A tak se poměrně snadno může stát, že dítě není schopno odpovědět na otázky. Avšak u dítěte se zdravým vývinem se po jistém čase pocit nejistoty přirozeně ztrácí, verbální projevy dítěte se stávají suverénnějšími a poměrně plynulá až zvídavá konverzace na sebe obvykle nenechá dlouho čekat.

O elektivním mutismu však můžeme mluvit nejvíce v případě, pokud souvislá mlčenlivost přetrvává déle jak měsíc po adaptaci na nové prostředí. V takovémto případě se doporučuje návštěva psychologa, který navrhne další individuální postup. Poruchu je důležité nezanedbat a podchytit včas. Práce s takovýmto dítětem, pokud má přinést pozitivní výsledky, si vyžaduje trpělivost a je časově náročná.

Mutistické dítě ve školském prostředí
Děti s touto poruchou můžou být intelektuálně na poměrně vysoké úrovni, pokud mají snahu a motivaci, lehce si osvojují školní učivo. Pokud problém u dítěte přetrvává, může ředitel školy, jestliže má na to vhodné podmínky, po konzultaci s rodiči a splnění podmínek, přistoupit k integraci takového dítěte jako žáka se speciálními výchovně-vzdělávacími potřebami. Ve školském prostředí se doporučuje obeznámit spolužáky s jeho situací, nenutit dítě k verbální komunikaci a tím pádem k ústní odpovědi, ale zaměřit se především na jeho písemný projev. Prospěch dítěte tak může být dobrý, ale faktem zůstává, že jeho sociální vývin zaostává. Neumí se prosadit mezi spolužáky, poprosit někoho o pomoc, či vybavit záležitosti každodenního života mimo rodinné prostředí. Ve škole může být taktéž nápomocná pravidelná spolupráce se speciálním pedagogem a školním psychologem, který pomůže usměrnit spolužáky i jeho pedagogy. Práce se žákem si vyžaduje citlivý přístup, ze začátku může být vhodné využití uzavřených otázek, na které může dítě odpovědět neverbálně - např. kývnutím hlavy, co se také považuje za úspěšný krok v pokroku v rámci vzájemné spolupráce.

Pomoci může i grafická hra
Jednou z metod nápravy může být například grafická hra, při které sedíme naproti dítěti a na stole máme list papíru. Rodič i dítě mají barevné pastelky. Požádáme dítě, aby něco nakreslilo, stačí jen čárka nebo tečka. Pak se svou, jinak barevnou pastelkou, něco přikreslíme. Takto střídavě kreslíme, přičemž provokujeme reakce dítěte tím, že něco přeškrtneme, uzavřeme, uděláme hranici apod. Tato technika slouží na vyprovokování aktivity negativistického dítěte, ale i na násvik zvyšování tolerance a snášení neúspěchu.